Historie Hotelu Vidly ****, pověsti

Historie horského Hotelu Vidly sahá až do roku 1856, kdy byl na místě dnešního hotelu postaven zájezdní hostinec s hamrem s názvem Smrčina, s možností podkovat a přepřáhnout koně na dlouhých cestách napříč horami. Na počátku 19. století byl hostinec přestavěn na turistickou ubytovnu s restaurací. Tehdejší majitelé dál také provozovali hamr s náhonem z Česnekového potoka.

V padesátých letech získal polorozpadlou turistickou ubytovnu národní podnik Pozemní Stavby Brno, který ji provozoval jako chatu ROH až do roku 1989. V letech 1989 až 1991 proběhla přestavba na rekreační středisko, kde se postupně vystřídalo několik nájemců. Na jaře roku 2007 koupil objekt a přilehlé pozemky Ostravský podnikatel Jiří Zapletal, který zahájil rozsáhlou rekonstrukci, která při plném nasazení zabrala celé dva roky. Celkem bylo do rekonstrukce investováno několik milionů korun a výsledkem je architektonicky zdařilý a stylový horský hotel se zdařilým designem. Horský hotel ladí s okolní přírodou.

Pověsti z okolí Horského hotelu Vidly

Bílá Opava

Knížecí myslivec Hubert měl krásnou, bělovlasou a modrookou, dceru Marušku. Žili spokojeně na úpatí nejvyšší hory Jeseníků, kde odedávna, pod malým vodopádem, stávala skromná myslivna. Dcerka byla od dětství samostatná. Bodejť, když otec býval tak málo doma, neboť se plně věnoval službě. Stopoval a pozoroval zvěř po lesích, aby si vrchnost dobře zalovila. Nejlepší přátelé dívky na samotě byli dva lovečtí psi. Jednou Maruška sbírala jahody a pod jalovcem našla opuštěnou malou, bílou srnku. Hned poté objevil pes její mrtvou matku, strženou šelmou. Dcerce se srnčátka zželelo a donesla je domů. Bílá zvěř je vzácnost a mnoho mysliveckých pověr říká, že přináší lovci jen neštěstí. Přes jisté otcovy obavy si srnku nechali a pojmenovali ji Bělka. Všichni si na sebe zvykli a žili společně a ve shodě po celý rok. Opět přišlo jaro a s jarem čas lovu tetřevů a jeřábků. Tehdy potkal na pasece Marušku s bílou srnkou sám pan kníže, který přijel na lov se svou družinou. Bílé zvířátko se mu natolik zalíbilo, že nakázal děvčeti, ať příští den přivede srnku na zámek. Bude jistě roztomilou hračkou pro jeho vznešenou dceru. Maruška odmítla. Nečekaným odporem rozlícený pán, jí chtěl srnečku vzít násilím. Obě štíhlonohé postavy mu však prchly do houští. Myslivec Hubert dostal proto ještě horší rozkaz. Kníže požadoval nejen srnu, ale i jeho dcerku. Určitě by byla dobrým darem pro švagra žijícího na Sovinci. Večer, moc smutní, s Maruškou přemýšleli, jak ze zapeklité situace ven, jak se vyhnout hradu zlého panovníka. Nakonec se rozhodli, že utečou do lesů. Před svítáním odešli do pralesa se vším, co pobrali. Společně se dvěma psy, kozou a bílou srnou se plahočili až k Petrovým kamenům. Tam, na jednom úbočí hluboké stráně, našli ve skalách jeskyni, v níž se usadili. Kníže se poddaných nedočkal. Rozzuřen k nepříčetnosti je nechal hledat mnoha zbrojnoši. Ti se však vraceli s prázdnou. A tak roky plynuly. Maruška rozkvetla v krásnou dívku, srna už vodila třetího potomka a hajný zešedivěl. Jednou, docela čirou náhodou, zbloudilý knížecí lovec přece jen sličnou Marušku mezi stromy zahlédl. Před pánem nemlčel a ten hned nakázal les pročesat. Chtěl tu krasavici mít pro sebe za každou cenu. Přes veškerou snahu se však nedařilo ji najít a služebník, co Marušku uviděl, litoval jako všichni ostatní, kteří po ní pátrali. Kníže šílený vztekem a touhou po děvčeti, nechával všechny, kdož se večer s prázdnou vraceli, krutě zbičovat. Nakonec za svým bílým snem vyrážel sám. Když už ani on nevěděl kudy kam - tu, náhle a nečekaně, objevil jeskyňku. Poznal starého hajného Huberta a jeho světlovlasou dceru s bílou srnou po boku. A když už po dívce vztahoval ruku, vynořila se z temnot nečekaně postava vysokého a statného starce. Ten zcela vážně a důrazně pravil: "Stůj, pane kníže. Tady vládnu já! Já chráním tyto hory a všechno, co v nich žije. I tuto dívku. Je-li ti život milý, jdi svou cestou a zapomeň, co jsi tu viděl!" Vyděšený a pokořený kníže svěsil hlavu a strachem bez sebe, se vydal k domovu. Od té doby s nikým nepromluvil a jen netečně ležel ve své posteli. Třetí den na to ve svém sídle zemřel.

Maruška se s otcem vrátila do hájovny a společně tam žili spokojeně ještě hodně dlouho. Na její počest lidé pak nazvali říčku, která teče z Pradědu – Bílá Opava, a tak jí říkáme dodnes. (Zdroj: V. Hanák: Zpívající vody)

Víte, že…

  • Řeka Opava, která je osou celého vrbenského mikroregionu, vzniká ve Vrbně pod Pradědem soutokem Černé, Střední (Zlaté) a Bílé Opavy.
  • Bílá Opava pramení na jihovýchodních svazích Pradědu ve výšce 1 260 m n.m. a do Vrbna pod Pradědem přitéká od Karlovy Studánky přes Ludvíkov.
  • Délka toku činí 13,2 km a průměrný průtok při ústí do Střední Opavy představuje 0,45 m 3 /s.
  • Tok Bílé Opavy vstupuje ve své pramenné části na území rýmařovského mikroregionu.
  • Turisticky je velmi atraktivní, neboť ve své pramenné části ukrývá pět pravých přírodních výtvorů, kdy voda v korytě padá přes skalní stupně.
  • Největší z vodopádů můžeme spatřit při výstupu podél Bílé Opavy na Ovčárnu a je 7,9 metru vysoký.

Černá Opava

Na skále nad horskou bystřinou, s kameny se po celý život peroucí vodou, stával v dávných dobách neveliký dřevěný hraniční hrádek. Panoval tam starý, nemocný kníže, jemuž se stejně jako všem horalům, nežilo snadno. Přesto ve skromnosti, leč s plnou úctou poskytl pohostinství kupcům na cestě z Olomouce, přes Zlaté Hory do Vratislavi. Každé zrno obilí, všechna mouka se musela do hor za drahý peníz dovést, všechna zelenina a ovoce kupovat, neboť nic kloudného se tam neurodilo. V Jeseníkách bývala šest měsíců poctivá zima a dalších šest chladno. Kouř z milířů a bída mohla být v erbu toho malebného hrádečku. Jenom zvěře měli v hlubokých lesích kolem dost. Zvěře a lásky k sobě, lásky k horám. Kdyby té nebylo, nezůstali by ani den. A tak, kdo zde žil, přes všechny obtíže, kraj ze srdce miloval. Kníže již řadu let z hradu nevycházel. Bolesti v kostech jej posadily k oknu, jímž hleděl do údolí, kde tekla ona perlivá horská řeka. Jediná radost, co mu zůstala, byla dcera Pavla, štíhlá, černooká kráska temných havraních vlasů. Kolikrát tajně litoval, že mu nebožka neporodila syna. Dívka byla stále na lovu. Celé dny i noci se toulala pralesem. Jedinou společnost jí dělal věrný lovčí Tomáš se smečkou psů. Pavle se jednoho dne na lovu nevedlo. Šípem minula medvěda, kopím pak jelena a rozladěna se vrátila domů. Aby zlého nebylo dost, vyslechla špatnou zprávu zrzavého kupce. Varoval jejího otce před hordami surových nájezdníků. Loupí prý a odvlečou do otroctví všechny silné a mladé, jedno jakého pohlaví. Kupcova řeč se brzo potvrdila. Kníže svolal své věrné a nařídil hlídkovat. Zanedlouho prolétla krajem zvěst, že po veliké bitvě rakouského velkoknížete Jindřicha s českým králem, zůstalo bitevní pole poseto tisíci mrtvolami, a že do rozpolcené země vtrhli orientální neznabozi. Nastaly kruté časy. Také hrádek nad řekou byl obléhán. Vůdce dobyvatelů slíbil knížeti mír, výměnou za Pavlu. I zlato nabízel, dary obrovské hodnoty, ale stařec odmítl. Bolesti těla se zmnožily o ty duševní. Trápil se. Napětí kolem hrádečku rostlo. Pavla jednou sledovala, jak úžasně loví sokol toho dobyvatele a řekla si o něj. Byl její, ale i přesto dále nabídku cizince odmítala. Rozjela se provázena sokolem do lesů a polí lovit, jenže záhy byla obklíčena nepřátelskými bojovníky. Se zbraní v ruce se ze sevření vysekala a dokázala se vrátit na hrádek. Potomek Čingischána se k smrti rozlítil nad její neposlušností. Kníže vytušil, že se stane něco zlého. Požádal Pavlu, ať se místo něho, nemocného, postaví do čela bojovníků a v noci obléhatele pobijí. Dívka odmítla. Starý otec na ni dále nenaléhal. Obléhání hrádku přetrvávalo, a když muži s holými lebkami, s copem do půl zad, zaútočili, bylo zřejmé, že obránci se neudrží. Kníže velel k ústupu, jenomže utéci nestačili. Byli do jednoho pobiti. Jediná Pavla se tajnou chodbou, co ústila v lese, dostala do bezpečí. Vyšla, nikým nepozorována, na skalní ostroh nad řekou a pozorovala vysoko plápolající oheň rodného hrádku a slyšela nářek vítězů, kteří ji měli za každou cenu přivést živou. Nikdo by ji nebyl vystopoval, až věrný sokol ji z podnebes našel a nevědomky na její stopu přivedl pronásledovatele. Obklíčili ji a všemožně přemlouvali, aby se jim vzdala. Vždyť její život byl také jejich životem! Pavla nemluvila, jen bojovala. Házela po útočnících volné kameny, a když viděla, že se přesile neubrání, rozhlédla se po rodných horách a potom se vrhla ze skalního útesu do říčky. Hladina přijala tělo nešťastnice, zpěněná voda se uklidnila a sokol navždy zmizel v oblacích. V ten okamžik hory ztichly, ptáci dozpívali, svět se zastavil. Jenom říčka ztemněla tmavými vlasy odvážné Pavly. Cizinci se polekali a vyděšení k smrti prchali k severu.

Zachránění lidé vyšli z pralesních úkrytů, vystavěli si pod hradem nová obydlí i nový, ještě pevnější hrádek. Na paměť hrdinné Pavly říkají lidé říčce Černá Opava. (Zdroj: V. Hanák: Zpívající vody)

Víte, že…

  • Řeka Opava, která je osou celého vrbenského mikroregionu, vzniká ve Vrbně pod Pradědem soutokem Černé, Střední (Zlaté) a Bílé Opavy.
  • Černá Opava pramení mimo bruntálský okres při severozápadních svazích Orlíku v jesenickém okrese.
  • Délka toku činí 17,9 km a průměrný průtok při soutoku se Střední Opavou činí 0,83 m 3 /s.
  • Černá Opava jakoby objímala nejvyšší část Medvědské hornatiny s masivem Medvědího vrchu (1 216 m n.m.). Tato hornatina Hrubého Jeseníku prostupuje vrbenským mikroregionem ze severu od Staré hory (1 040 m n.m.) až ke Karlově Studánce, kde jižně od komunikace, procházející z Karlovy Studánky přes Vidly a Videlské sedlo do Jeseníku, zasahuje do vrbenského mikroregionu severní část Pradědské hornatiny s hraničním hřebenem Malého Dědy (1 355 m n.m.) a nejvyšším vrcholem Hrubého Jeseníku, Pradědem (1 492 m.n.m.).


Zlatá Opava

Poslední zbytky zimy smyl noční déšť. Kalné vody nesly kry po proudu. Pak voda klesala a proměnou odstínů jarního slunce se zbarvovala do všelijakých žlutých odstínů. Bylo to opravdu jen mocným sluncem? Ne, ne, vlnky se zlatily jenom tehdy, když se ten rudý kotouč rozhodl políbit zlato či valouny železné rudy na dně toho horského potoka. Na soutoku tří řek se jednou zastavili hledači zlata. První se zahleděl do jejich hladin a pravil, že jedna je bílá, druhá černá a třetí zlatá. Druhý přikývl. Bylo tomu tak. U ohně o zajímavém zbarvení tří horských toků debatovali i s ostatními zlatokopy. Nemohli se dočkat rána a pevně věřili, že v té žluté řece budou k nalezení zlatá zrna. Nebyla, a tak se Zlatá louka nad Karlovicemi brzy vylidnila. Jen tři kopáči vytrvali a věřili, že někde nahoře v lese musí být jeskyně, ze které se zlatý písek sype do vody a vydali se takovou skálu najít. Nenarazili na nic, po čem tolik toužili. Utrmácení a zklamaní se utábořili tam, kde je dnes Vrbno. Zůstali tři dny, jak se domluvili. Svědomitě prohlédli i Sokolí potok, po zlatu však ani památky. Jen velikého pstruha ulovili, velkého jak mužská paže. Dal mnoho práce, než ho zdolali a z řeky vytáhli. To byla jejich slavnostní večeře na rozloučenou, neboť byli rozhodnuti hledání bohatství zanechat. Oheň dohořel a Jan, Michal a Tomáš, zmoženi neúspěchem, se začali hlasitě hádat. Důvodů ke sváru bylo dost. Došly jim zásoby, byli unavení, zarostlí, pohublí a už bez víry v úspěch. Nakonec sporů zanechali a usnuli. „Vstávejte,“ budil je shrbený stařec v půlce noci a sám přihodil na oheň suché větve, aby se oheň znovu rozhořel. Kde se vzal, tu se vzal, ani se moc nedivili, přisedli k plamenům a povídali. Neměli pocestnému ani co nabídnout. Stařec trpělivě vyslechl všechno o jejich trápení, pokýval hlavou a na dlani jim nabídl velkou hroudu zlata. Michal po ní vztáhl ruku, ale děda ten zlatý kámen hodil do řeky. I v měsíčním světle bylo vidět, jak se hrouda rozpadla, a jak voda odnáší zlatá zrníčka proudem dolů. „Tam si ho posbírejte, a jestli vydržíte, dám vám další. Nehleďte však jen po zlatu. V mých horách jsou ještě i jiné vzácné kovy,“ pravil Praděd a jak se tajemně zjevil, tak i zmizel. Poslechli. Zlato posbírali a nakoupili za něj jídlo i oblečení. Poté se vydali hledat dál, až nalezli železnou a měděnou rudu. Dali hlavy dohromady, postavili pece a kovárnu a později založili osadu, kterou nazvali Vidly. Proč?

Podle příhody, kdy museli obrovského pstruha ubodat vidlemi, aby ho vůbec ulovili. Tak veliké ryby v jesenických vodách tehdy žily. I v řece, jež nosila jméno podle dědovy zlaté hroudy, ve Zlaté Opavě. (Zdroj: V. Hanák: Zpívající vody)

Víte, že…

  • Řeka Opava, která je osou celého vrbenského mikroregionu, vzniká ve Vrbně pod Pradědem soutokem Černé, Střední (Zlaté) a Bílé Opavy.
  • Střední Opava , přezdívaná též Zlatá Opava, pramení ve vrbenském mikroregionu ve výšce 1 100 m n.m., délka toku činí 12,4 km a průměrný průtok při vzniku Opavy činí 1,37 m 3 /s.
  • Střední Opava vás bude provázet, vydáte-li se z Vrbna pod Pradědem asfaltovou silnicí směrem na Bílý Potok až do Videl, kde můžete pokračovat podél horního toku řeky až k pramenné oblasti na severovýchodních svazích Pradědu.


Skřítci na Kobrštejně

V hustě zalesněné krajině nedaleko Rejvízu jsou dodnes vidět zbytky hradní zříceniny. Tady vybudovali ve 13. století hrad Kobrštejn k ochraně dolů, ve kterých se kutalo zlato a olovo. Později - snad proto, že doly již nevynášely, hrad zpustl. Z těch dob, kdy z Kobrštejnu už dávno zbyly jenom trosky, se vypravuje příběh pasáků, který zažili zrovna pod zříceninami. Pasáci si navykli vyhánět krávy na louku pod hradem, tam se dobytek neměl kde ztratit a oni se o něj nemuseli starat a věnovali se svým chlapeckým hrám. Také onoho teplého podletního dne se bavili po svém a na kravičky zapomněli. Najednou, ačkoliv obloha byla jasná a bez jediného mráčku, zahřmělo. Pasáci pozvedli překvapeně hlavy. Po bouřkových mracích ani vidu. Když však ve chvilce zahřmělo podruhé, povšimli si, že ten podivný zvuk přichází od hradu. Ti odvážnější se odhodlali a vypravili se na hrad, aby se přesvědčili, co se tam vlastně děje. Co spatřili, vzalo jim dech: přímo pod věží kouleli tři trpaslíci kuželky. Nebyli většího vzrůstu než pasáci a odění měli zvláštní a cizokrajné. Také jejich hra byla neobvyklá. Kuželkářská dráha ze vzácného hlazeného kamene, kuželky ze stříbra, královna z ryzího zlata! A koule co musely vážit! Však také byly z modrého olova. Ale skřítci je zvedali snadno a vrhali je velikou silou po dráze, jako by byly v jejich ručkách docela lehoučké. Když se některému povedlo shodit všech devět kuželek, radovali se z toho všichni tři, chytili se kolem pasu, tančili a zpívali. Pasáci mohli na nich oči nechat. Trpaslíci je zpozorovali, ale neodehnali je, ještě na ně volali: „Pojďte nám stavět kuželky, chlapci, ať se nezdržujeme při hře! Dobře zaplatíme!“ Pasáci se nedali dvakrát pobízet – vždyť všechno vypadalo tak lákavě, trpaslíci v lesklých oděvech, krásná dráha a stříbrné a zlaté kuželky! Hned se pustili do díla a po každém zdařilém hodu stavěli pokácené kuželky, stavěli a stavěli, že dočista zapomněli na kravičky a vůbec na celý svět. Mužíčci byli s nimi spokojeni a po každé hře je podělili po penízku. Na krajinu se už snášel soumrak, když se skřítci konečně hry nabažili. Toho, co vyhrál, vyzvedli na ramena a zatočili se s ním dokolečka dokola, až z toho povstal veliký vítr, že se pasáci měli co držet, aby je neodnesl. Zato trpaslíky větrný vír uchopil, ještě jednou s nimi zatočil kolem hradní zříceniny a potom je unášel – letěli nad lesy jako ptáci, až zmizeli za obzorem. Slunce se již sklánělo k západu a na louku dosedla podvečerní rosa. Očarovaní pasáci se rozhlíželi kolem sebe, teprve nyní si vzpomněli na kravky – ale všechno jako kdyby do země zapadlo. „Naše kravičky!“ vzkřikl ten z pasáků, který se první vzpamatoval. Ach božíčku, jak se ulekli! A co se nahledali, na louce i v lese. Všechno marné – krávy zmizely. Nakonec pasákům nezbylo, než vrátit se domů bez dobytka, protože soumrak už docela potemněl a na obloze vyskočily první hvězdy. Byla to věru smutná cesta domů! Očekávali nejinak, než že jim hospodáři důkladně vypráší kalhoty. Avšak jaké bylo jejich překvapení, když se konečně přišourali provinile domů a ve chlévech spatřili spokojeně přežvykující kravky!

Že se jim ulevilo! Vypravovali o svém zážitku, jak stavěli skřítkům na Koberštejně stříbrné a zlaté kuželky, ale nikdo jim nevěřil. Když však zacinkali v kapse penízky, které si u trpasličích kuželkářů vysloužili, lidé si řekli, že na jejich slovech bude přece jenom něco pravdy, a vydali se také ke hradu. A že nenašli ani kuželkovou dráhu ze vzácného kamene, ani olověné koule, ani stříbrné a zlaté kuželky, nýbrž jen prastaré a zarůstající hradní zbořenisko? Inu, třebas to bylo tím, že se dívali na svět dospělýma očima, takové totiž pohádkové zjevy nevidí.


Čertovy kameny

Zlatý chlum nad Jeseníkem (dříve se město jmenovalo Frývaldov) je kopec propletený zlatými žilami jako chapadly. I prameny, které odtud vytékají, odnášejí po částech toto bohatství do údolí. Bývalo kdysi na kopci i pod ním jako na pouti. Lidé ze všech stran přijížděli, aby zkusili štěstí, ale také moc, slávu, důstojnost, jak to ostatně vídáme dodnes. Někteří lidé opravdu zbohatli, ale většinou se jen rvali se skálou, která byla nejen tvrdá, ale také hladová a jalová. Přinášela jen mozoly, vztek a bídu. Proto mnozí odcházeli, štoly byly zaplavovány vodou nebo se zřítily. I rýžoviště pustla, jako pustlo celé město. Také purkmistrovi se nenaplňovala pokladna tak, jak by chtěl. Každý den přemýšlel, jak rychle zbohatnout, ale vždy u přemýšlení usnul, přemýšlel totiž u soudku s pivem. Jednou, když nemohl usnout, začal pobíhat, vztekat se a vykřikovat: „I s čertem bych se rozdělil, jen mít zlato.“ Jen to dořekl, stál tu pohledný mládenec, který si stáčel pivo do sklenice. Purkmistr myslel, že má vidění, a začal ho odhánět jako mouchy. „Přicházím na tvé zavolání, purkmistře,"promluvil mládenec,“ pomůžu ti, i když to bude půl na půl. Ale něco za něco. O zlato se budeme vždy pravidelně a spravedlivě dělit. A teď mi krví podepiš, že souhlasíš.“ Pro takové bohatství by mnozí lidé ztratili i hlavu, nejen trochu krve. A mladík pokračoval: „Každou sobotu večer přijde k tobě hajný a přinese sáček se zlatem. Půlku si necháš a půl odsypeš pro mě. A na tu moji polovici půl roku nesáhneš.“ Purkmistrovi se ze všeho točila hlava, ale podepsal. Purkmistr byl vdovec, žil sám, jen uklízet a vařit mu někdy chodila jeho sestra, která žila na druhém konci města. Byla to taková zachmuřená, závistivá a lakomá osoba, která si nechala platit za služby ve zlatě. Ale purkmistra navštěvovala ještě Johana s dlouhýma nohama. Holka docela pěkná a také pěkně mazaná a vykutálená. S ní se někdy purkmistr radil, jak má řídit město. Uplynul týden a přišla sobota. Purkmistr celý nervózní chodil po domě sem a tam. Krátce po setmění, když všichni hosté byli již pryč, zastavil před domem povoz a někdo klepal na dveře. Zapálil louč a šel návštěvníkovi naproti. Za vraty čekal hajný. „Dobrý večer, pane purkmistře. Přicházím podle dohody.“ To již purkmistr poznal, kdo je oním návštěvníkem. Pozval ho dál a převážili sáček se zlatem. Půl si nasypal purkmistr do pytle na mouku, půl nasypal do velkého džbánu. Hajný si ani nesedl a ihned odešel. To se opakovalo každou sobotu. Jenže purkmistr začal závidět, že mu také nepatří druhá polovina. Vždycky, když má někdo hodně, chce ještě víc, to je známá věc. Lidé ve městě si začali vykládat, že k purkmistrovi chodí nějaký hajný, kterého nikdo nezná. Navíc i purkmistr svým chováním dával podnět k různým dohadům. Sám sobě se nelíbil, a proto se rozhodl, že se poradí s Johanou. „Hned jsem si myslela, že něco tajíš, ale neboj se, něco vymyslíme!“ Co vlastně Johana vymyslela? Samozřejmě jak vyzrát na pekelníka. Vzpomněla si totiž na starý příběh: Nad Jeseníkem směrem k České Vsi jsou skály, kterým se odedávna říká Čertovy kameny. Kdysi prý za každou skálou stál čert a lákal lidi, aby se šli podívat na poklady. Nikdo prý se ze skal nevrátil. Nevrátila se také Barbora, ale to se nelíbilo jejímu milému Honzovi, který si umínil, že se čertům pomstí. Sehnal si dlouhé provazy, namočil je v kostele ve svěcené vodě a vydal se do skal. Skály vyčnívaly nad lesy jako hradby, ale Honzovi strach nenaháněly. U první skály čekal čert a zval Honzu za poklady. Jenže Honza… dlouhé řeči, přetáhl čerta svěceným provazem a čert se jen schoulil do klubíčka. Honza ho postavil ke skále a omotal skálu i s čertem. Totéž se opakovalo i u další skály. Když začalo slunce provazy vysušovat, čerti ožili, kopali a frčeli, vzpouzeli se, až se skály ohýbaly. Honza již na nic nečekal a silnou sukovicí je začal vyplácet takovou silou, že se čerti promačkávali stále víc do skal, až je nebylo vidět. Od té doby byl od nich pokoj. „Tak tohle je místo, kam odneseme všechno zlato a pozveme čerta, aby si pro ně přišel,“ povídá Johana. „Ty seš hlavinka,“ odvětil purkmistr a radovali se. Další sobotu mělo uplynout půl roku od smlouvy. Purkmistr pod záminkou, že bude mít dům plný hostů, oznámil hajnému, že zlato odveze do skal pod Chlum, kde se setkají. V sobotu odpoledne naložil pytel se zlatem na trakař a vydal se do lesa. Tam už na něho čekala Johana a nesla posvěcený provaz. Přivázala jej k trakaři a pomáhala vpředu táhnout. V lese už byla tma, ale na cestě svítily v kamenech světlušky slídy, takže na cestu bylo dobře vidět. Za hodinu byli na místě. Nechali trakař na cestě a pytel odnesli ke skalám. Purkmistr s nadmutým krkem jako krocan zavolal: „Tak pojď si pro zlato, pekelný kamaráde!“ Už už si Johana myslela, že čerty obelstili, že se lekli provazu postříkaného svěcenou vodou. Očima hledali místo, kam zlato zahrabou. Vtom začala praskat země, skály se drolily na kusy a kousky, všude létalo kamení, jen čerti nikde. Pojednou se ozval hukot, praskot, skála se otevřela jako pekelná tlama a do ní se propadli purkmistr i Johana s dlouhýma nohama. (pramen: Rudolf Kudela, kronikář)

Víte, že…

  • Videlské sedlo (926 m n.m.), zvané také Videlský kříž, odděluje Pradědskou a Medvědskou hornatinu, prochází jím silnice Jeseník-Karlova Studánka.
  • Čertovy kameny (690 m n.m.) je skalní útvar tvoří několik skalních hradeb ze žulového pegmatitu. Hlavní skála s délkou přes 100 m patří mezi nejmohutnější skalní hradby v Jeseníkách.
  • Lyra (1 092 m n.m.) je vrch v Pradědské hornatině nedaleko Karlovy Studánky, dvojvrcholová kupa se skálami až 20 m vysokými, výhled na Jeseníky.
  • Medvědí vrch (1 216 m n.m.) je nejvyšší vrchol Medvědské hornatiny, ležící v její severní části nazývané Pásmo Orlíku, podkladem jsou metamorfované horniny.
  • Petrovy kamen (1 438 m n.m.) je vrcholová skalní hradba na hlavním hřbetu Hrubého Jeseníku, skály tvořeny rulou, součást NPR Praděd, ochrana vzácné květeny, rozhled na masív Mravenečníku, Dlouhé stráně, údolí Divoké Desné.
  • Praděd (1 491 m n.m.) je nejvyšší hora Jeseníků a celé Moravy, na vrcholu 162 m vysoká televizní věž s vyhlídkovou plošinou a restaurací postavena na místě kamenné rozhledny, která se roku 1959 zřítila, historický mramorový hraniční kámen se znaky německých rytířů, vratislavských biskupů a velkolosinského panství, NPR Praděd s rozlohou 2 031 ha - nejvýše položené lyžařské středisko v Česku.


Karlova Studánka

Před dávnými časy stál v těch místech hluboký a neprůchodný prales, ve kterém panoval nad rašelinnými bahništi zimavý chlad a v močálech blikaly těkavé bludičky. Věru není divu, že tyto zapadlé končiny zůstaly dlouho neosídlené. A přece i tady žil člověk. V bídné chýši tu přebýval poustevník a živil se lesními plodinami. Pouze někdy okusil ptaný chlebíček, to když se vydal na dalekou cestu k lidským obydlím a vyžebral si několik krajíčků či v popelu pečených placek. Aby byl přece jaksi prospěšný, předpovídal lidem, co sám vypozoroval za neustálého pobytu v přírodě: „Bude dlouhý len, v zimě visely střechýly z okapu!“ Nebo: „Žita se letos nevyvedou, bylo málo jeřabin!“ Či zase: „Zemáky se neurodí, je moc krtinců!“ Věřili – nevěřili, těžko povědět. Jisté je, že kdo sám nemá, nedá, a tak mohli poustevníka obdarovat jenom málem. Věru se o něm dalo povědět, že tvrdé hrušky jídal, snadno by mohl spávat v klíčové dírce, jak byl hubený, kdyby ovšem jeho chýže vůbec nějaký zámek měla.

Jednou ho napadlo, že by měl uctít patrona lesů a ochránce lovců, Svatého Huberta. Pustil se tedy do práce a s velikou námahou, neboť se v takovém počínání valně nevyznal, vystavěl poblíž své poustevny skromnou kapličku. Ta kaplička byla jeho radost, tady přebýval nejraději. Kdysi na sklonku dne odpočíval u kapličky a spokojen naslouchal podvečernímu zpěvu ptactva. Nebe bylo beze chmur, ale poustevník si dobře povšiml, že strom již ztrácí list a že tedy bude potřeba zaopatřit se zavčasu zásobou klestí na zimu. Jak tak dumal a přemýšlel, přemýšlel a dumal, nořil se pozvolna do sladké dřímoty, až usnul. A tu se mu zdálo, že spatřil lovce v zeleném odění, který se ho ptá: „Bratře, postavil jsi k mé poctě kapličku, řekni, co by sis přál odměnou?“ Poustevník poznal, že před ním stojí samotný patron lesů, a byl jeho otázkou nemálo překvapen. Vpravdě mu nikdy na mysl nepřišlo, že by měl něčeho nedostatek, a tak nevěděl, co by si měl přát. Přemýšlel a nakonec řekl: „Chci pomáhat nemocným.“ Sotva tato slova vyslovil, probudil se ze snu. Avšak co vidí? Ze skály, na které stála kaplička, prýští zpod pařezu pramen jasné vody, který tady dříve nebyl. Poustevník ihned té vody okusil a řekl spokojeně: „To je dobrá voda!“ Dopřál si ještě jeden doušek, jak mu chutnala – a rázem se cítil zdráv a silný jako dosud ještě nikdy. Brzy nato se stalo, že se v blízkosti zranil lovec, který do těch nehostinných míst zabloudil na lovu. Vedla tam přes potok lávka z vyhnilých klád, kterou kdysi poustevník položil, aby si zkrátil cestu k lidským obydlím, a na té lávce lovec uklouzl, spadl do potoka a na kameni, vyhlazeném vlnami, si zlomil nohu. Křičel a naříkal tak silně, že se jeho hlas donesl až k chýši. Poustevník se vydal za tím hlasem a lovce nalezl. Podařilo se mu dotáhnout ho do chýše, tam ho uložil a léčil vodou z pramene, kterou přikládal na zlomeninu a kterou lovec také musel pít. A hle – lovec se záhy uzdravil! Byl to svobodný pán Karel z Riedheimu, správce panství bruntálského, a z vděčnosti dal u pramene léčivé vody postavit dům pro nemocné.

Tomu místu se pak počalo říkat Karlova Studánka a ten pramen tam tryská posud, jako by nikdy neměl vyschnout. (zdroj: Oldřich Šuleř: Modrá štola)

Víte, že…

  • Na místě prastaré železářské osady Hubertov v údolí Bílé Opavy byly v r. 1785 založeny lázně, v roce 1803 pojmenované po arcivévodovi Karlu Ludvíkovi. Žhavá struska z tamních vysokých pecí se využívala pro ohřívání vody ke koupelím. Věhlas lázní založily zdejší prameny železité kyselky, kombinované s čistým horským prostředím. Největší obsah kyseliny uhličité a železa má pramen Norbertův, navrtaný v roce 1931, k dalším známým pramenům patří Maxmiliánův, Karlův, Antonínův, Vilémův či Trubačský.
  • Veřejnosti přístupný je další pramen, navrtaný v roce 1950 v lázeňském parku. Dřevěné lázeňské budovy pocházejí vesměs z prvních let po založení lázní, další byly vystavěny ve 30letech 19.stol. Empírový farní kostel je z roku 1829.
  • V místní části Hubertov stojí zajímavý lovecký zámeček s kaplí z let 1757 až 58, ve svažitém lázeňském parku jsou sochy, geologická expozice a umělý vodopád. V lázních se léčí nemoci dýchacích cest, srdeční a cévní choroby a nemoci z povolání, hlavně silikóza.


Karlovické jezírko

Od dávných dob hledali lidé v jesenických řekách a potocích zlato. Nedaleko Karlovic, na slunném kopci nad Rudňanským potokem, stával dřevěný hrádek. Tam sídlil kníže, jehož jméno upadlo v zapomnění, ale prý byl lakota, člověk velice zlý, milující nade vše jen a jen zlato. Jeho služebnictvo mělo nařízeno hlídat poddané, ať pilně hledají ve vodách, kopou či dolují ve skalních žilách, ať ho neokrádají a z roboty neutíkají. Každý pokus neposlušnosti tvrdě trestal. Čas od času zavítali do knížectví i cizinci. Dostávali povolení k hledání zlata, ale půlku z nalezeného museli knížeti odevzdat. Ten nelida se dokonce nerozpakoval ty, kdož jej okradli nebo se pokusili utéci, nechat zabít. Když už nepomáhal zoufalý nářek skoro otroků a nebyly vyslyšeny ani prosby hladových, doletěl žalující hlas až k samotnému Pradědu. Mocný vládce jesenických hor se rozhodl zlého a chamtivého knížete potrestat a poslal na knížecí hrádek dva muže. Jeden mladý, ještě bezvousý, druhý už postarší šedobradý. Poklonili se knížeti a požádali ho o dovolení hledat zlato na jeho pozemcích. „Polovinu mně a půlka je vaše,“ rozkázal kníže, ale zlatokopi pro nebyli. „Jednu dvanáctinu, vzácný pane vám, tak jak je tomu všude ve světě a zbytek je náš,“ odporoval starší a už už odcházeli. Kníže honem rozhodl, že každé ruky je škoda, zavolal je zpět a přistoupil na jejich návrh. Stejně se odtud živí nedostanou, myslel si. Od prvního dne je kontroloval. Oba totiž tvrdili, že najdou zlato veliké jako pěst a poté hroudu objemu lidské hlavy. Jenomže dlouho nenašli nic. Přišel zlatý jesenický podzim. Tehdy býval kníže zvlášť zlý a popudlivý: všude viděl barvu zlata. Zlatokopi zatím trpělivě kopali v jeskyni, až zlatou žílu konečně obnažili. Kníže ten nádherný kus zlata, připomínající sevřenou pěst, chtěl za každou cenu získat. Dají mu ji, ale výměnou za zlatý písek stejné váhy. Tři koně uštval, jak spěchal na hrádek a zpět, aby už konečně ten nevídaný valoun svíral v dlani. Ty dva ošidil a následující den byl u jejich chýše zase. Nenašel je, nebyli ani ve sloji, ale on, kníže pán, uviděl ve stropě obrovský kus zlata. To je ta hlava, věděl hned a lopotil se, ve snaze valoun z kamene vyloupnout. Povedlo se, ale zároveň bylo jasné, že s knížetem je konec. Z díry vytryskla voda, proud sílil, kníže padá, skála se bortí, všechno provází lomoz, hromy a blesky. Pak se vrací klid, ticho a tam kde byla jeskyně je rázem krásné horské jezírko. Na jeho dně se leskne veliký kus zlata. Každý slunný den prý je vidět, a má být až do skonání světa. Zkuste ho pohledem v těch hlubinách najít též. A kdyby se vám nevedlo, nebuďte smutní. Mořské oko, jak jezírku říkáme dnes, je krásné i tak. (zdroj: Vladislav Hanák, Zpívající vody)

Karlovice

V hezkém údolí řeky Opavy ve východní části jesenických hor leží v nadmořské výšce 505 m letovisko s vynikajícími klimatickými podmínkami, oblíbené rekreační místo. Ve svahu nad obcí je barokní kostel z let 1777 až 1779. Nejvýznamnější památkou Karlovic je však starý mlýn, chráněná technická památka (čp. 146), zděný objekt s dřevěnou nástavbou a vysokými štíty. V úrovni 1. patra prochází kolem celého domu pavlač, vysokou střechu kryje šindel. Mlýn byl vystavěn kolem roku 1600, dnešní podobu získal v roce1759. Později sloužil jako kovárna, v níž se zhotovovaly kosy, ve zdejších podmínkách velmi žádané náčiní. Dnes je tu pobočná expozice Muzea Bruntál, zaměřená na lesnictví, etnografii a funerální plastiku. Před mlýnem jsou umístěny dva staré hraniční kameny z polesí Karlovice, poblíž rostou i dvě chráněné lípy srdčité. Na počátku 19. stol. se v Karlovicích také vyráběl cukr z javorového listí. Karlovické jezírko, nazývané Mořské oko, vzniklo přirozenou cestou V dávných dobách břidlicový lom je zatopený vodou. Jde o skalnatý útvar, kde se nesmí koupat ani jezdit na lodičkách. Skála zabraňuje dokonce objektivnímu změření hloubky. Povídání mezi lidmi, že je na dně utopený německý tank, není pravdivé. Z Karlovic tam dojdete po žluté značce a z centra jsou to asi 2 km, převýšení 110 m. Jdeme-li k Mořskému oku, můžeme navštívit známou Masarykovu stezku. Z Mořského oka se dá pokračovat do různých částí Krnovska.


Medvědí vrch

Bylo to v říjnovou neděli, když se švec Jiránek vracel nad ránem ze schůze cechu. V hlavě mu hučelo jak v úle, díky pivu, které ten večer vypil. Těžkým krokem stoupal vzhůru Tuctovou ulicí, pobrukujíc si cechovou písničku. Nedozpíval. Zdálo se mu, že se z konce ulice ozývá zlostný křik. Hned pomyslel na ženu Magdu. Jistě ho již čeká a dá mu co proto. Přidal do kroku. Vtom se ozval křik znovu. Co to? Proti němu se řítí mohutná postava! V šeru se zdá ještě větší a v předních rukách… Ne, to nejsou ruce, ale obrovské tlapy a v nich ovce! Je to medvěd a valí se přímo proti němu. Švec padl na kolena, sepjal ruce a stačil ještě odříkat střelnou modlitbičku, když tu mu medvědí dráp roztrhl tvář. K smrti vylekaný Jiránek leží v krvi a potu v prachu Tuctové ulice. To všechno se přihodilo ve Vrbně, městě v Jeseníkách. Magda muže opravdu vyhlížela. Usnula však v okně a probudil ji až strašný nářek a volání o pomoc. To se již sousedé sbíhali, probuzení ze spánku. Kovářka lamentovala, že jí zmizely její dětičky! Myslela však na ovce a slepice. Švec, již plně při vědomí, zvolal na celou ulici: “Já ho viděl! Já se s ním pral, on na mě, já na něho, ale to jsem mu dal! Lidé zlatí, to vám bylo medvědisko, takového ještě svět neviděl,“ dělal ze sebe hrdinu. Než vyšlo slunko, celé Vrbno vědělo, že obávaný medvěd, který měl na levé zadní kýtě velikou bílou skvrnu, a proto mu říkali Bílý, byl ve městě, loupil a Jiránkovi rozbil hlavu. Ráno spěchal jezdec Poštovskou silnicí na zámek do Bruntálu, aby vše oznámil nejjasnějšímu knížeti. Pozdě odpoledne, ještě téhož dne, stáli všichni měšťané, poddaní i podruzi, mistři i tovaryši na náměstí před kostelem a kníže Jan z Vrbna, hejtman Opavský, k nim pronášel tuto řeč: „Bílý tu v noci loupil, poranil statečného měšťana Jiránka, ševce. Aby bylo jasno. Bratr, kníže Jindřich, se s Bílým potkal před měsícem v horách. Tam, kde říkají ve Vlčím dole. Medvědovi vehnal do boku oštěp až po násadu. Byli u toho uhlíři i lovci. Ať poví Jindřich od Spáleného vrchu. Medvěd odešel smrtelně poraněn a přece žije. Své knížecí slovo dávám, že ten, kdo donese jeho kožich, dostane deset dukátů. Deset spravedlivých!“ Hajduk na koni vedle knížete si nakroutil frňousy a přemýšlel, kolik vína a piva je za dukát. Hajný přepočítaval dukáty na krávy. Šenkýř přemýšlel, zda by stačily na novou doškovou střechu. Kníže poklidně odešel ztichlým davem i s průvodem k horám na lovecký zámeček, zvaném Knížecí les, který stával na Zámeckém vrchu. Krátce poté se naplnily městské hospody. A že to tam do noci hučelo! Jako v úle před rojením. Pivo teklo proudem a Bílý snad již stokrát byl uloven. Znovu a znovu se vzpomínaly všechny jeho kousky. Přešel týden a po medvědu ani vidu, ani slechu. Lovci se vraceli utrmácení, unavení a skleslí. V první listopadové úterý býval v Nise slavný trh. Vypravil se tam i Jiránek. Naložil boty a škrpály, opánky i čižmy na vůz povozníka Jana a k večeru se vydali na cestu. Oba klimbali na vozíku, když sjížděli pomalu do Heřmanovické doliny. Měsíc v úplňku, světlo jako ve dne. Jiránek v polosnění počítal, zač bude který druh obuvi nabízet, a jak bude všude kolem plno křiku a veselí, jak to už na jarmarcích vždycky bývá. Najednou se koně zastavili, začali se třást a nechtěli dál ani krok. Ze stráně scházel Bílý. Pomalu a nevšímavě. „Medvěd,“ vyhrkl švec. „Bílý,“ drkotaje zuby přisvědčoval kočí. Povozník se vzpamatoval první. Šlehl do koní, ti pochopili, že jen v útěku je jejich spása. Dali se do trysku, ale vůz se převrátil, cestující vypadli a splašení koně pádili dál kamsi do noci. Oba spadli do příkopy, do měkkého. Žádnému se nic nestalo. Medvěd se zastavil, jako by přemýšlel, co se vlastně stalo, ale hned se vydal kolébavým krokem k oběma nešťastníkům. Jiránek se natáhl, rozhodl se, že bude dělat mrtvého. Prý to pomůže. Jan vyjekl, vyskočil na nohy a dal se úprkem za svými koňmi. Medvěd se blížil k ševci, který ani nedýchal, jen jedním očkem ho pozoroval. Bílý popadl ševce za kožené kalhoty do zubů, a s kořistí se vydal do lesů. Nešťastník se mu houpal v tlamě, jako když lovecký pes nese zajíčka! Když už to trvalo dlouho, otevřel Jiránek pomalu levé oko. Nic. Všude tma. Pravé oko. A zase nic. Začalo svítat. Tu se medvěd zastavil. Položil ševce do orosené trávy a tlapou si ho přidržoval jako kočka myš. Leží medvěd, leží švec a pozorují jeden druhého. Snad už medvěd spí. Jiránek se pomalu po břiše odtahuje k houštině. Něco ho však tlačí v botě. Knejp, ševcovský nůž! Když myslel, že už je dost daleko, dál se na zběsilý útěk. Neuběhl však ani dvacet kroků a Bílý ho držel opět za límec. Konečně našel švec odvahu k útoku. Sevřel pevně knejp a vrazil jej medvědovi do srdce. Tentokrát to byla rána smrtelná. Jiránek se samou radostí málem na rozumu pominul. „Deset dukátů jsem si vydělal, deset!“ Pokřikoval na celý les. Stáhl s medvěda kůži a vydal se k domovu. Mnohokrát odpočíval. A když se konečně dovlekl do Vrbna, dal si v první hospodě něco na radost z těch deseti dukátů. A pak honem za knížetem. Ten sice splnil, co slíbil, ale k tomu přidal dvacet ran holí, aby švec pomlčel o tom, kdo skutečně Bílého skolil. Sláva měla připadnout jemu, knížeti. A švec vskutku mlčel. A tak visívala na zámečku medvědí kůže, přes ni křížem oštěp s knížecím znakem a lískovka. To, aby se do medvědiny nedali moli, smával se kníže. Oba však brzy zemřeli. Švec z přemíry piva a kníže pro vzpouru císaři na popravišti v Opavě. Jen pověst zůstala a Medvědí vrch, kde Bílý nejčastěji zimoval.

Víte, že…

  • Z historicky dostupných materiálů našeho okresu se ví, že poslední medvěd hnědý, zvaný brtník, byl v Jeseníkách uloven roku 1792. Je to už hezká řádka let zpátky a život i lesy byly tehdy docela jiné dnešních. Podle záznamů se právě v hlubokých pralesích mezi vrcholem kopce Praděd a lázeňským městem Jeseník, lov na medvěda podařil. Přesné místo jeho skonání známo není, ale jisté je, že od té doby se medvědi v našem kraji trvale nevyskytli. Jeseníky jsou už více než 200 let medvědů i vlků prosté a málokdo věří, že by se do turisticky často navštěvované přírody, v době systematického obhospodařování lesů, hnědí „huňáči“ vrátili. Medvědi se totiž, ve svojí přirozenosti, lidem důsledně vyhýbají. Pravdou je, že se občas i dnes nějaký medvěd do Jeseníků zatoulá. Bývá to však návštěva krátká. Nezdrží se a opět zmizí. Kolik je mezi námi šťastlivců, kteří mohou říci, že viděli medvěda na vlastní oči? I doložené zprávy za mnoho, mnoho let hovoří pouze o dvou delších pobytech medvědů v Jeseníkách. A z obou je podezírán týž medvěd. Dvě zimy, v roce 1994/5 i tu následující, přespal v brlohu na katastru bývalého polesí Malá Morávka. Bylo tak usuzováno podle stop zanechaných na prvním podzimním a posledním jarním sněhu.
  • V dobách, kdy se medvědi v Jeseníkách opravdu vyskytovali, byli lovcem řazeni mezi zvěř škodící a lidem nebezpečnou. I proto je nemilosrdně pronásledovali, a kdykoliv se dalo i lovili, s cílem hubit je a vyhubit, což se nakonec podařilo.
  • Výskyt medvědů v Jeseníkách dodnes připomínají názvy míst. Na Žďárském Potoku je Medvědí kámen, na polesí Bílý Potok Medvědí vrch (1 216 m n.m.), u Lázní Lipová též Medvědí kámen, Medvědí důl je v prameništi Divoké Desné a na horských hřebenech nad stejnou bystřinou, Medvědí hřbet (1 261 m n.m.).

(Zdroj: Ing. Ota Bouzek)


Petrovy kameny

Na útesu proti Pradědu, zvaném Vysoká hole, se tyčí Petrovy kameny. Je to zvláštní skála tabulovitého tvaru, a snad právě proto, že tak nápadně ční na holém hřebeni a je už z dálky viditelná, koluje o ní nejedna pověst. Jedna z nich vypráví o Petrovi, kováři, který žil se svou ženou v malé chaloupce pod horami a byli šťastni. Ale jak to už bývá, neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Žena mu zemřela při porodu a zanechala po sobě malou holčičku. Petr se již neoženil a svou dcerku Lidušku vychovával sám. Učil ji ctít spravedlnost, bránit dobro a odporovat zlu. Liduška rostla do krásy, svého otce milovala a na slovo poslouchala. Ve svých patnácti letech uměla všechny domácí práce. Když k nim někdo zavítal, nepoznal by, že dům je bez hospodyně. Všude bylo čistě umeteno, v oknech visely bílounké záclonky, před domem vonělo plno květin. Lidka si od rána do večera prozpěvovala, pro každého měla úsměv a vlídné slovo, a tak není divu, že neměla o nápadníky nouzi. Tenkrát byli ještě lidé na úpatí Jeseníků svobodní a šťastní. Až jednou přišel krutý pán ze Sovince, z lidí udělal poddané a dozorcem nad krajem stanovil svého sluhu Bélu. Béla byl potměšilý a zlý. Oč byl menší vzrůstem, o to byl krutější. Nikdo ho neměl rád, všichni se ho báli a nikdo se mu neodvážil postavit na odpor. Béla projížděl krajem a jen vybíral. Tu se mu zalíbila bílá husička, jinde ovečka, támhle třeba hříbě. Béla poručil a chalupníci či sedláci mu museli požadované sami přinést. Tak se také stalo, že jednou, když Béla projížděl panství, zahlédl překrásné děvče, jak na louce bělí prádlo. Byla od té práce ve tvářích celá ruměnná a zvesela si zpívala. Béla hned poručil zastavit „Líbíš se mi, děvče. Jakpak ti říkají?“ V Lidce se leknutím krve nedořezal. O Bélovi neslyšela nic dobrého. Otočila se jako na obrtlíku a uháněla domů. Béla hned zjistil, že je to dcera místního kováře. Poslal k Petrovi jednoho ze svých sluhů s rozkazem: „Přiveď mi zítra svou dceru, sic budeš litovat!“ Liduška vyslechla vzkaz ve vedlejší světnici. Utekla oknem do lesa, procházela se a hodně přemýšlela. Nechtěla otce zarmoutit a jít k Bélovi. Věděla ale také, že když neposlechne, bude Béla ještě krutější a otci se povede zle. Za takových myšlenek došla až k vysoké skále. „Tatínku, odpusť mi,“ zašeptala tiše a skočila dolů. Byla na místě mrtvá. Petr hledal Lidku, aby jí vyřídil neradostný vzkaz. Když ji nikde v domě nenašel, pochopil, že dcera už přání Bély zná. Šel ji proto hledat do lesa. Chodil, volal, ale Liduška se neozývala. Potom ji našel. Ležela tichounce uprostřed zeleného kapradí, jakoby spala. Petr hořce zaplakal a přísahal strašlivou pomstu. Vydal se hned na cestu, našel Bélu a zabil ho. Věděl, že se nemůže vrátit domů, utekl proto do hor a schovával se ve skalách. Žil v jeskyni, živil se sběrem lesních plodů, občas něco ulovil. Neměl žádné zásoby a zima se blížila. Jednou ráno našel Petr u vchodu do jeskyně podivné dary. Velkou hroudu zlata (symbol bohatství), knihu (symbol moudrosti) a kladivo (symbol práce). Petr poznal Pradědovy dary. Vybral si kladivo. Jakmile ho potěžkal a usoudil, že je dobré, ostatní dary zmizely. Petr pomáhal potom objevovat železnou rudu a hloubil šachty. Lid měl Petra rád, proto ho schovával a bránil před pány. Když statečný kovář zemřel, nazvali lidé skály, ve kterých se ukrýval, Petrovými kameny.

Víte, že…

  • Další pověsti vyprávějí o čarodějnicích, které se prý o svatojánské noci slétaly na košťatech na svůj sněm právě na Petrovy kameny, aby na tomto pustém místě připravovaly svá kouzla a čáry pro celý příští rok. To bylo v době, kdy pověrčiví lidé věřili, že mezi nimi žijí zlé čarodějnice a škodí jim. Jestliže byla některá žena nehezká, obviňovali ji, že dokáže uřknout jejich dobytek, aby nedojil, a sváděli na ni kdejaké neštěstí, které potkalo jejich hospodářství. A když vynikala krásou, která okouzlila nejednoho muže, pak ovšem musela být tím spíše ve spolku s ďáblem. Stačila pouhá pomluva a panský soud ve Zlatých Horách nebo ve Velkých Losinách stíhal tyto nevinné ženy útrpným právem, až z nich na mučidlech vynutil nesmyslná přiznání a odsoudil je k upálení. Kolik dívek a žen splatilo svým životem tento pověrčivý blud, který se zrodil z hlouposti a krutosti středověku!
  • Ale nebyli to ďábli ani ohniví mužíci, co svítili o teplých nocích na Petrových kamenech, ani čarodějnice na hořících pometlech nelétaly nad skalisky na Vysoké holi. To jenom světlušky zažíhaly své lucerničky na oslavu letního slunovratu…
  • Tajemství Petrových kamenů - Petrovy kameny, známá skupina skal v Jeseníkách (1 446 m n.m.), jsou oblíbeny jako výborná lyžařská oblast, protože na severním svahu jsou nejlepší sněhové podmínky. Dnes jsou chráněnou přírodní rezervací, pozornost přírodovědců však přitahovaly už před mnoha lety. Petrovy kameny si však získaly nedobrou proslulost už před více než třemi sty lety. V hrůzných velkolosinských procesech s čarodějnicemi byly údajným místem schůzek nebožáků s ďáblem. Proč právě tyto skály, tehdy značně nepřístupné a vzdálené? Od nepaměti byly Petrovy kameny výraznou konfigurací na oblých hřbetech Jeseníků, proto se k nim upírala lidská pozornost a staly se předmětem bájí a pověstí. Snad i časté mlhy v těchto místech přispěly k vytváření atmosféry jejich tajemnosti. Také název Petrových kamenů je zajímavý. Podle kterého Petra byly skály pojmenovány? Někteří němečtí autoři z počátku 20. století těmto skalám přisuzovali význam obětního místa starých Kvádů a místa, kde sám apoštol Petr obracel pohanské Germány na křesťanskou víru. Nevěrohodně působí také vymyšlené příběhy o zdejším působení Cyrila a Metoděje, stejně jako reformační motiv o malíři Petru Hagenbachovi, který unesl z kláštera jeptišku a prchal s ní přes Jeseníky do Drážďan. Pokusme se realističtěji hledat název. Hlavní hřbet Hrubého Jeseníku vytvářel vždy hranice mezi panstvími, ať už patřila tomu, či onomu majiteli. Šlo o místa velice málo navštěvovaná. Zabloudili sem jen myslivci, lovci, vyznačovatelé hranic apod. V posledních letech třicetileté války se tu začali objevovat také vlašští hledači zlata, kteří předtím překopali a využili Krkonoše. Avšak už dávno před nimi byly vrcholky doménou kolonistů – horníků. A právě z těch dob zřejmě pochází název Petrových kamenů. K proslulosti Petrových kamenů snad přispěla i ta skutečnost, že právě v 17. století se na jesenických horách objevili Italové (Vlaši), kteří tu hledali vzácné kovy. Prohledávali také stará místa nalezišť, kde nedostatečně zpracovaná ruda byla snadno dostupným materiálem. Z té doby pochází celá řada příběhů a pověstí o Vlaších, kteří tu v horách získávali velké jmění. Dokonce se zachoval výrok kteréhosi Vlacha, že mnohdy kámen, kterým pasák hodí po kravách, má větší cenu, než kráva sama. Nebylo tedy divu, že touha po bohatství, v zemi zbídačené dlouhou válkou, ovládala mysli lidí. Této konkurenci se museli Vlaši bránit stavěním hlídek, skrýváním nalezišť, tajnými znaky i odstrašováním lidí, aby je odlákali od skutečných nalezišť. Právě v tomhle má možná původ i řada ďábelských postav jesenických hor, které lid nazýval Zelený Tomáš, Jochel, Zippelmertl, Merin, Hatt aj. Petrovy kameny jako významná dominanta hor byly výborným strážním místem a není divu, že lidé právě na nich mohli zhlédnout „ďábla“. V ovzduší plném strachu, nevědomosti a pokřivené fantazie se pak mohly Petrovy kameny stát i místem schůzek čarodějnic s ďáblem. V roce 1659 byla vydána tzv. „Schatzbüchlein“, knížečka o cestách k pokladům. Dočteme se: „Dojdeš na kopec a na tom kopci je kámen. A to jsou Petrovy kameny. Dobře se rozhlédni a najdeš tu cestu. Má však čtyři nebo pět stezek, zvol tu pravou, kterou mám na mysli. Dojdeš k šachtě, v šachtě se zdrž všech řečí, než vstoupíš, umyj se vlastní vodou, rozhlížej se po všech stranách a uvidíš viset střechýle veliké jako rampouchy, a ty jsou z čistého zlata a můžeš si jich vzít kolik chceš…“.

(zdroje: Pajkošová, A.: Petrovy kameny, in: Region, č.17/1994, Šuléř, O.: Modrá štola, Rudolf Kudela, kronikář)


Loupežníci z Quinburgu

Proti toku Černé Opavy před staletími stávala skalní tvrz Quinburg a jejím majitelem byl rytíř Siegfried – Dieter z Quinge. V širém okolí si vysloužil nezáviděníhodnou přezdívku „krvavý pes“. Vědělo se o přepadávání, loupežích, dokonce i o vraždách. Nic se nevědělo o místě či místech činů, ale obyvatelé se v „krvavém psu“ nemýlili. Vrbenský kraj a cesta na Vratislav se staly pro projíždějící kupce, horníky zlatokopy a dokonce i pro potulné rytíře nejistými. Spojení s Vratislaví šlo od Andělské Hory údolím Mnichova, ze všech stran uzavřenými hustými lesy, kolem nechvalně známé lesní šenkovny. Poblíž, ještě před postavením šenkovny, bydlel v těsném sousedství mnich (v němčině Einsiedelei – poustevna) a stával zde kostelík se zvonicí. Šenkýř a rytíř Quinge – říkejme mu raději loupeživý rytíř a těmi se střední Evropa jen hemžila – byli vlastně kumpány, pověst nám říká, že kumpány na život a na smrt. Společně připravili o život starého mnicha a na jeho místo si vybrali svého mnicha – lupiče a společníka. Postarali se o dalšího kumpána, a ten začal hospodařit po svém a podle přání rytíře Quinge. Byli teď tři a jejich nekalé řemeslo mohlo započít. Pod kostelíkem se nacházelo podzemní sklepení a odtud vedla tajná podzemní chodba až pod šenkovnu. V kostelíku před schody k oltáři zabudovali lupiči padací dveře. Mnich–lupič – lákal s licoměrnou zbožností projíždějící k návštěvě kostelíka a tam se pomodlit před „zázračným“ mariánským obrazem zdobícím oltář. Jen co se takto nalákané oběti přiblížily k oltáři, a stouply před první schůdek k oltáři, použil mnich kovové táhlo, které uvolnilo skryté padací dveře, a nešťastníci padali do připravené pasti. Ocitli se v tmavém sklepení buď těžce zranění, nebo dokonce mrtví. Dveře nad jejich hlavami se vracely do původního stavu. Jakmile se první část loupežného přepadení podařila, měl prohnaný mnich po ruce lano ke zvonici kostelíka a zvoněním dával zprávu šenkýři a Quingemu do „Zbojnické stráně“. Oloupení obětí vykonala další banda lupičů, sloužících Quingemu, kteří v podzemí oběti likvidovali, ale o způsobu, jak se oběti do sklepení dostávaly, neměli ponětí. Náhoda pomohla tomu, že licoměrný mnich byl odhalen a své činy odpykal smrtí. Nejinak se vedlo dalším kumpánům v čele s Quingem. Slezským rytířům přišlo na pomoc vojsko vratislavského biskupa. V hořících troskách našel Quinge smrt spolu se všemi dalšími kumpány. Vratislavský biskup nechal v okolí míst les vykácet. Lesní krčma byla přestavěna na panské sídlo, po letech zde bylo založeno fojtství a započalo se s obděláváním odlesněné půdy. Obydlí mnicha včetně kostelíka stálo ještě několik desetiletí, až obojí zlikvidoval zub času. Pomalu, krok za krokem, počala vznikat osada, později obec Mnichov.


Helenka aneb Bílá paní vrbenská

V dávných dobách vládl nad Moravou jeden císař, který byl tak zlý člověk, že se proti němu vzbouřili i šlechtici a nechtěli ho uznávat za svého pána. Dva bratři, Hynek a Hanuš z Vrbna, je vedli a dali se s císařem do války. Císař měl však více peněz a za ty si koupil celou armádu vojáků. Vojnu vyhrál a začal ty vzbouřence chytat a trestat. Pan Hynek z Vrbna utekl, ale jeho bratra Hanuše dostali a zavezli ho na hrad Špilberk, kde mu usekli hlavu. Jeho vdově nechali z celého velkého majetku jediný jeden hrad v lesích nad Vrbnem, který se jmenoval Fürstenwalde. A tam žila deset let s malou Helenkou, děvčátkem- pohrobečkem, které se narodilo až po otcově smrti. Když Helence maminka zemřela, zůstalo děvčátko na starém hradě samo jen se starou tetou, která ji vychovávala. Ta často vyprávěla Helence o jejím statečném otci a živila v ní od malička nenávist ke zlému císaři, který dal Hanuše z Vrbna popravit. Však ještě nebyl všem dnům konec. Strýc Hynek jim psával z Uher, kam oni jiní Hanušovi známí utekli, aby jen čekali, že ještě přijde čas a císař bude ze země utíkat jako kdysi oni. Ale nedočkali se. Když vtrhli do země Švédové, ukázala se sice naděje, že se přece jen všechno k dobrému obrátí, ale zůstalo jen při naději. Švédští rejtaři tehdy obsadili město Vrbno, a že byli s horníky jedné víry, dobře si navzájem rozuměli. Dobyli také Bruntál, ale hrad za Vrbnem drželi císařští vojáci stále pevně v rukou a nechtěli se Švédům vzdát. Jakmile chtěli Švédové na hrad střílet z těžkých tarasnic, císařský velitel jim dal vzkázat, že mají na hradě jako záruku dvě ženské, Helenku a její tetu, a začnou-li Švédi šturmovat, že je dá - ty ženské – bez milosti pověsit. Švédský obrist byl kavalír a nechtěl mít na svědomí smrt nevinných žen. A proto nedobýval hrad násilím. Dostal se tam však v přestrojení za horníka a brzy se domluvil s Helenkou, které se zalíbil, jak by to šlo dobýt hrad bez prolévání krve. To léto docházelo Helence právě dvacet roků. I vyprosila si na císařských vojácích, kteří ji hlídali, aby směla oslavit své dvacáté narozeniny velkou hostinou. Svolili beze všeho – kdo by odepřel pěknému děvčeti – a byla velká hostina. Jídla a pití tolik, že císařští oficíři i vojáci leželi brzy zmoženi na zemi. A právě na tu chvíli Helenka čekala. Vytratila se z hodovní síně a utíkala, co jí nožky stačily, na nejvyšší hradní věž a zamávala bílým šátkem tam odtud směrem k Vrbnu. To bylo smluvené znamení pro jejího důstojníka, aby se svými muži přitáhl pod hrad. Sama Helenka jim klíčem otevřela branku a tajnou podzemní chodbou je vpustila do hradu. To bylo radostné uvítání! Než se císařští vojáci stačili probrat z opilosti, měli na rukou pouta a hrad byl v moci Švédů. Škoda, přeškoda, že radost mladých lidí neměla dlouhého trvání. Ještě v červnu toho roku sem totiž přitáhlo ohromné císařské vojsko. Strhla se strašná bitva a ten švédský obrist v ní padl, třebaže všichni vrbenští horníci Švédům pomáhali. Když se hnali vítězní vojáci do hradu, Helenka před nimi utíkala až do věže, kde byly uloženy sudy se střelným prachem. Už, už vylamovali císařští vojáci dveře a hnali se po děvčeti, které stále ustupovalo až ke zdi prachárny, v bílých šatečkách, s vytřeštěnýma očima a s hořící loučí v ruce. Když už neměla Helenka kam ustoupit, vhodila zapálenou pochodeň do sudu s prachem a v ten okamžik vyletěl celý hrad i s ní, ale také se surovými vojáky, do povětří. Od té doby vídali lidé Helenku v bílých šatech a s hořící pochodní běhat po louce pod zříceninami a s pláčem hledat svého zabitého milého. Jiným se zase zjevovala v podobě otýpky sena, která ohněm hořela, ale neshořela, a létala po lese.